VE VÝKAZNICTVÍ SEPARACE JSME JEDNI Z NEJLEPŠÍCH

Třídíme odpady jako o život. Jsme v tom prý tak dobří, že jsme v třídění snad třetí nejlepší zemí v EU.

Je jistě fajn, že třídíme. Třídíme plasty, sklo, papír, plasty, elektroodpady... A máme dobrý pocit, jak si počínáme ekologicky, jak nezatěžujeme planetu.

A státní instituce se chlubí, kolik tun vytříděného odpadu dáme do kontejnerů a do sběrných dvorů. A kolik miliard že už poskytlo na budování sběrných dvorů a dalších systémů. A proč třídíme? Abychom obaly nechali recyklovat a znovu vrátili do oběhu nebo z nich udělali něco užitečného. Nebo ne?

A v tom je právě ten zásadní problém. Nejde jen o samotné vytřídění. Co potom? Kam s ním? A kde tedy ten vytříděný odpad končí?

V Číně už moc ne, ta od přelomu roku přestala z Evropy a USA vykupovat plasty. A co se dělo s nimi tam? Kolik z našich vytříděných obalů skončilo v mořích, na skládkách nebo shořelo? U nás či někde v Asii? Ani netušíme.

Když ne v Číně, tak kde? A jako řešení naši úředníci nabízeli, že dojednají vývoz do Indie...! Velká část námi vytříděných plastů, která neskončí zrovna v Asii, se často zahrabe na skládkách a spálí ve spalovnách. Ale vykazujeme ve třídění dechberoucí čísla, ne? Že Německo je až za námi? No, jistě, oni třeba PET lahve nevykazují jako odpad, jsou to vratné nádoby, takže ve výkazech chybí... To by nám ale pak tu pofiderní třetí příčku kazilo, tak to raději jako nevíme.

Nicméně o plastech teď mluví kde kdo... Přesuňme pozornost třeba na elektroodpad. Tam se také stále zlepšujeme ve vykazování. Při koupi každého elektrozařízení zaplatíme výrobci pár stovek, které on převede kolektivnímu správci, a ten odkupuje a následně má recyklovat, co jsme na sběrný dvůr či třeba do kontejneru odnesli jako vysloužilé - ledničky, lampy, žárovky, mixéry, vysavače, kávovary, mobily, počítače, baterie, solární panely...

A co se tady zase měří? Poměr konečné recyklace vůči výrobkům uváděným na trh, včetně jejich složení, nebo jen množství celkového vytříděného elektroodpadu? Můžete hádat... A kde je podstata?

Nyní se má dokonce tento systém ještě více otevřít novým kolektivním správcům, aby i zde fungoval jakoby trh, aniž by se ale jakkoli řešila právě ta otázka, kdo a jak bude kontrolovat, kolik z vytříděného elektroodpadu stávající a noví správci skutečně dokáží recyklovat a zda to také skutečně odpovídá množství a složení elektrovýrobků uváděných na trh, jak pečlivě se rozebírají výrobky, atp.

A když se náhodou přijde na to, že vykoupený elektroodpad skončí jinak než v celkové a důsledné recyklaci a ekologické likvidaci zbytku? To se pak udělí pokuta. A považte, 150.000 korun. To aby se jeden, s obratem sto milionů, začal bát, jak s tím elektrodpadem opravdu naloží...

O co více jsme aktivní ve vykazování třídění, o to méně aktivní v podpoře a skutečně věcné kontrole recyklace. Pak jsou ale všechny ty miliardy na separaci trochu devalvované. K chlubení bude ne třetí místo ve výkaznictví separace, ale až budeme masově umět recyklované výrobky díky novým technologiím zpracovávat u nás - v Evropě a ČR.

Musíme měřit to, kolik obalů či použitých výrobků skutečně recyklujeme, ne jen kolik jich vybereme. A k tomu motivovat. Jinak se budeme dále plácat po zádech, kolik milionů tun jsme vytřídili, ale už nás nebude zajímat, že naše vytříděné odpady stejně v hojném počtu nakonec končí v řekách, mořích, na skládkách a ve spalovnách.

Váš senátor Zbyněk Linhart