Když je příliš mnoho pravdy na jednom stole…

Události posledních týdnů znovu ukazují hlubokou krizi, ve které se Evropa nachází. Pravda není černobílá – každý má svůj pohled, každý vidí problém jinak. Přesto však, když se podíváme na celkový obraz, je jasné, že Evropa dlouhodobě zaostává. A to nejen za Spojenými státy a Čínou, ale i za svým vlastním potenciálem, o vlastní bezpečnosti nemluvě.

Mají pravdu ti, kdo dlouhodobě kritizovali Evropskou unii za její neakceschopnost a neschopnost reagovat na zásadní výzvy. Ti, kdo chtěli více federalismu. I ti, kdo varovali před nadměrnou regulací, přebujelým přerozdělováním dluhu v řádu stovek miliard eur a absurdními byrokratickými procesy. Stejně tak měli pravdu i ti, kdo viděli slabost EU v otázkách zahraniční politiky a bezpečnosti. Varovali nás před závislostí na ruském plynu, před oslabením energetické soběstačnosti, před nerealistickou zelenou politikou, která zvyšuje náklady evropským firmám i domácnostem. Měli pravdu ti, co nás varovali před Trumpem. Ale i ti, kdo ho opěvovali, protože změna byla potřeba. Zatímco USA a Čína nám ukazují záda, Evropa se utápí v ideologiích a neefektivních schématech, které ji činí méně konkurenceschopnou, více zranitelnou.

Cena za ideologii

Evropa se často rozhodovala iracionálně, často protichůdně. A pak ode zdi ke zdi. Zavírání jaderných elektráren, zvyšování závislost na ruském plynu, dotace pro nekonkurenceschopné sektory…. Německo si prosazovalo napřímo či přes Evropu své zájmy a svůj pohled na svět. V oblasti energetiky, včetně zavření jaderných elektráren, úprku od uhlí a jeho náhradou za systematicky prosazovaný zemní plyn z Ruska (neuvěřitelné, jak to procházelo, a nikdo nechtěl slyšet, že pokud by opravdu šlo o CO2 či další skleníkové plyny, tak je vše postavené na hlavu, viz. NordStream II v době, kdy Rusko anketovalo Krym a všechny ostatní země a obory byly podrobovány sankcím proti Rusku!)

Přetvářka a pokrytectví na všech frontách. A málokdo se to odvážil střízlivě pojmenovat.

Jsme tam, kde jsme. Američané si zvolili svého prezidenta a ten dělá, co sliboval (Světe, div se). A jde ještě dál. Může se nám to nelíbit, ale je to tak. A nastavil nám nelítostné zrcadlo. Někteří se dál tváří, jako by se nic nedělo. I během jednání v Praze nebo Bruselu se dál řeší nepodstatné detaily a ideologické nesmysly, zatímco čelíme bezprecedentním výzvám – válce, rostoucímu zadlužení, ekonomickému úpadku. Čtyřikrát dražší energie než v USA nebo Číně? To je realita, kterou si Evropa nemůže dovolit, pokud chce zůstat konkurenceschopná a zachovat si bezpečnost. Evropa a její ideologové honí příliš mnoho zajíců. Ale pokud se okamžitě nezačneme soustředit na toho hlavního - a ne, Green Deal v tomto pojetí to není - budeme rádi, když nám ujede jenom vlak a zůstane nám zdravá kůže. Ve hře je bohužel mnohem víc.

Začneme se probouzet? Sice pozdě, ale snad už…? Musíme, v našem existenčním i existenciálním zájmu.

Co tedy dál?

Je jasné, že Evropa potřebuje jasný nový směr a autoritu. Potřebujeme soustředit se na několik málo priorit, když předcházející vznosné obšírné plány dvě dekády troskotají.

(mj. 35 let od pádu železné opony přetrvávající velké nerovnoměrnost mezi regiony jsou velkou překážkou jednotného postupu).

Potřebujeme tedy zásadní změnu. Politickou, hospodářskou i strategickou. Bude to bolet, ale jinak se ze současné situace nedostaneme. Pragmatismus musí zvítězit nad nefunkční ideologií. Nemůžeme očekávat, že nás z této krize vyvedou ti, kdo nás do ní dostali – stejní lidé, stejné myšlenkové vzorce, stejné nereálné sliby, jejich fráze a přetvářka. Armáda … byrokratů. Západní země se plácají od voleb k volbám. Po těch loňských evropských volbách se opět spojili staří dobří socialisti s lidovci, co si převzali neúčinnou jakoby "zelenou politiku" s dopady ve stovkách miliard EUR.

Ty země, které prošly volbami, tam utrpěly z jejich pohledu porážku - Nizozemsko, Rakousko, Švédsko, Francie, …

Potřebujeme autoritu, která bude schopná udávat jasný nový směr. Evropská politika potřebuje nové vedení, které si uvědomí, že prosperita a bezpečnost nejsou samozřejmostí. Paní Layenová a "její tým" nemá a nemůže mít potřebnou důvěryhodnost. Promrhali ji.

Máme tu zemi, která momentálně vládne - rozuměj předsedá v Radě EU. Polsko.

Jedním z lidí, kteří mají zkušenosti, pragmatismus a čerstvý mandát, je Donald Tusk. Bývalý předseda Evropské rady a současný (i bývalý) premiér Polska. Polsko je prozápadní, úspěšná země, která dobře chápe hrozby z Východu i nutnost reforem. Je načase, aby právě takoví lidé začali udávat směr evropské politiky.

Evropa má stále šanci. Ale musí jednat hned – a jinak než dosud.

Zbyněk Linhart