Kde selhávají přístupy k ochraně životního prostředí
(Upraveno z říjnového projevu v Senátu při projednávání Návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o obnově přírody)
Otázky ochrany životního prostředí jsou samozřejmě zajímavé, populární, líbivé, a jistě nikdo z nás nemůže zpochybňovat, že jde o důležitou a podstatnou věc. Někdy mi v těchto otázkách ale chybí racionální diskuze o tom, jak co se říká či deklaruje a pak reálně (ne)funguje v praxi.
Při každoroční projednávání zprávy o životním prostředí je jedna její část věnována financování ochrany životního prostředí. V této kapitole vidíme každoročně palec nahoru. Smějící se smajlík nám sděluje, že každoročně stoupají výdaje veřejných peněz do oblasti životního prostředí. Což může být i v pořádku. Ale vůči tomu se ukazuje nepoměr ve výsledcích. Tam naopak vidíme palec dolů, mračící se smajlík. Ukázka toho, že sice investujeme stále větší peníze, ale bez uspokojivých výsledků.
Také velmi často, když se poukazuje na nějaký nešvar nebo na to, že něco nefunguje, se neargumentuje věcně. Hlavním argumentem bývá, kolik jsme do té či oné věci investovali, o kolik víc to zase bylo letos, než v letech předcházejících. Měřítkem úspěšnosti je potom jen množství utracených peněz. Výsledky se nedají měřit objemem peněz, respektive nejde problém smáznout jen tím, že když dáme větší množství peněz, tak se to pak už nějak vyřeší. Nevyřeší. Zdroje prostě nejsou, jak někdo říkal.
Řekl bych jen v náznaku, ve zjednodušení, že existují jakési čtyři vrstvy okolností, které se dají zobecnit, nejen v oblasti životního prostředí. Zaprvé jsou to ideály, nějaké vize, záměry, které máme. Zadruhé finance, především ty veřejné. Zatřetí lidské zdroje. Začtvrté cílení a počínání, které je někdy zbytečně vyhrocené až do nějakého extrému.
Zaprvé - pokud jde o ty ideály. My je velmi často máme vznešené, vysoké... Často ale jsou také mimo realitu. Chceme víc, než jsme schopni udělat. Jak známe heslo, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly, potom také vidíme, že po mnoha letech, kdy opakovaně říkáme, že daný ideál vyžaduje utrácení velkého množství peněz, stále nemáme žádné očekávané výsledky. Roste tak na významu nejen otázka, jestli se utrácejí ty peníze efektivně, ale jestli a jak to utrácení s těmi vznešenými ideály vůbec souvisí, když výsledky se neodstavují.
Druhá oblast, jak jsem řekl, jsou finance, především ty veřejné. Do oblasti životního prostředí nejenom v minulosti, ale v budoucnosti ještě víc, prostřednictvím různých nástrojů, především evropských fondů nebo modernizačního fondu, jde hodně peněz a stoupají pochybnosti, jestli jsou a budou efektivně vynakládány.
Pro ilustraci uvedu jeden příklad z mnoha, říkejme mu případ chřástal. Před mnoha lety, když se s tím začínalo, šlo o dobrý úmysl pomoci chřástalovi, aby jako chráněný druh lépe přežíval. Přišlo se s tím, že louky, kde chřástal žije, se budou kosit jenom jednou za rok po nějakém datu, dejme tomu po 15. srpnu příslušného roku. A protože zemědělci nemohli na lukách s chřástalem hospodařit, dávaly se jim místo toho dotace. Bohužel, jak už na začátku na to nebyl čas a dělalo se to pozdě, mapování výskytu chřástala se udělalo ledabyle, kde by asi tak zhruba mohl být. Ani po mnoha dalších letech se tomu nikdo moc dál nevěnoval. Existují tak sice mapy výskytu chřástala, ale nesouvisí s realitou. A nikdo to nekontroluje. Později jsme dokonce zjistili, že mapy s chřástalem si často malují sami zemědělci. Protože je to pro ně výhodné - čím méně sekám, tím více dostávám peněz. Uteklo to někam, kam nemělo, ale nikoho to moc nezajímá. Dokonce ani ty orgány, které to vyprovokovaly, a v jejichž zájmu se to dělá, tedy orgány ochrany přírody. Všichni jsou spokojeni. Můžeme na to čerpat dotace, evropské fondy - hurá. Zemědělci mají peníze - hurá. Státní ochrana přírody říká, že chřástal je chráněn - hurá.
Jenom jsme při tom nějak zapomněli na toho samotného chřástala. Už ani nejde o něj, ten je dávno jinde, než ukazují ty staré mapy. Není to kytka, je to pták, stěhuje se z místa na místo. Ale peníze, a těch není málo, jdou na něj pořád podle těch starých map. To je jeden z příkladů z mnoha jiných.
Musíme si umět ty věci vyříkat a dělat je do důsledku. To souvisí se třetím bodem, to jsou ony personální kapacity, lidé. Zvyšujeme obecně pravomoci a kompetence státních orgánů ochrany přírody. Fajn, ale aby ty věci opravdu fungovaly, tak je potřeba mít na to kapacity. Museli bychom zvyšovat alespoň tabulková místa, ale to se děje velmi málo nebo vůbec. Ale i kdyby se zvýšila ta tabulková místa, kde ty lidi seženeme? Na trhu práce chybí nebo pro ně nejsou mzdy dostatečně lukrativní. Samo o sobě zvyšování pravomocí orgánů ochrany přírody zase nevede k ničemu ve výsledku. Vždycky to něco bude stát, ale současně - zdroje nejsou.
Čtvrtá věc je to cílení. Počínání někdy až moc, do extrému. Ať už na začátku nebo na konci nebo v průběhu schvalovacích procesů, které vyžadují stanoviska orgánů ochrany přírody, to velmi často bohužel končí tak, že úředníci, když mohou a když chtějí, využívají svěřené pravomoci do extrému, a v té samotné věci pak dělají medvědí službu. Když vidíme, jak se dokáží přísně či dokonce blokačně stavět k podnikatelským záměrům slušného investora, a naopak si nevědí rady, když proti nim stojí silný nebo finančně zdatný investor, ztrácí státní ochrana přírody důvěryhodnost a opodstatnění v očích veřejnosti.
Samo o sobě jsou ideály nejen ochrany životního prostředí hezké. Ale stojí to spoustu peněz a je otázka, jestli a jak to zvládáme. Ty peníze navíc často ani nemáme, ale půjčujeme si. Půjčujeme si je jako stát, poslední dva roky si je půjčuje ve velkém i Evropská unie.
Měli bychom si přiznat, že některé věci nefungují. A přizpůsobit tomu naše chování. Abychom se za deset let nedivili, kolik desítek, či spíše stovek miliard jsme na ochranu životního prostředí utratili bez kýženého efektu, a budoucím generacím jsme namísto zlepšeného životního prostředí nepředávali spíše dluh ke splacení nehospodárně vyčerpané půjčky.
Váš senátor
Zbyněk Linhart