Nejdříve si musíme přiznat barvu

Často mi píšete přes nejrůznější média a já se v rámci možností snažím na Vaše otázky odpovídat. Jeden e-mail byl typický a zobecnitelný, zkusím tedy stručně přepsat otázku a následně i rozvést svoji odpověď.

„Vážený pane, občas čtu Vaše články a jiná vyjádření na internetu či v novinách. Je fajn, že se zamýšlíte nad zrůdnostmi, které produkuje centrální státní správa a hlavně desetitisíce nikým nevolených úředníků a na ně navázaných lidí. Obávám se, že nemáte díky své omezené zkušenosti povědomí o tom, jak špatně fungují všechny ty instituce, a že je to důsledek a obraz obyvatel tohoto národa. Zajímalo by mě, co s tím hodláte udělat a jaké máte návrhy řešení. Jinak s Vámi souhlasím“. Atp. Trochu zde teď rozepíšu jednu z mých odpovědí.

Základním předpokladem pro změnu je ochota podívat se na věc kriticky. Především platí to, že pokud se mají věci měnit k lepšímu, je nutné nejprve přiznat si, že je něco v nepořádku. Velká část politiků ale kriticky nepřemýšlí a jede v „hlavním proudu“. Část politiků si doopravdy myslí, že je to tak dobře a že je to skvělé. A že nanejvýš je potřeba to trošku vylepšovat.

Další část předstírá, že je všechno opravdu růžové. Tuší přitom, že to tak není, ale myslí si, že když budou předstírat a malovat před veřejností skutečnost na růžovo, lidi je příště zase zvolí.

A části politiků to je jednoduše jedno.

Naštěstí se zdá, že se do politiky začínají vracet lidé, co mají vůli si nedobrý stav věci přiznat a opravdu věci zásadně měnit. Je jich ale stálo žalostně málo. Bez přiznání si toho, že nejen drobnosti, ale spíše podstatná část veřejné soustavy přestává fungovat, se nedají dělat změny.

To je základ. Teprve potom je možné mluvit o tom, jak věci měnit, s jakým cílem. Musí však být s kým!

Máme u nás nemocný politický systém. Diagnostikoval bych ho tak, že si politici nejsou z různých důvodů ochotni přiznat skutečný stav věcí a místo toho předstírají. Řešíme tisíce věcí v drobnostech a nemáme žádný odstup. Zdravý selský rozum je vytlačen stále složitější a nesmyslnější administrativou.

Naše politická – veřejná soustava směřuje od osobní odpovědnosti ke kolektivní neodpovědnosti. Rozebírá osobní autority, mnohé relativizuje. Vymýšlí se další a další předpisy, ve kterých se nevyznají ani ti, co je připravují, ani ti, co je schvalují. Jak jim pak mohou rozumět ostatní?!

Mnohé se schovává pod jakousi nezávislost. Při kontrolách nezávislí úředníci mluví do všeho, ale žádnou odpovědnost nenesou. Neporadí, když to potřebujete. Umějí znepříjemňovat život, když jde o jednoduché věci a poctivce. Se složitostmi, ignoranty či opravdovými problémy si nevědí rady a neřeší je. Státní úřady a instituce obcházejí a porušují zákony a nic se neděje.

Často slyším od mnohých politiků (obzvláště po prohraných volbách či referendu), že to špatně lidem vysvětlili, že musí zlepšit komunikaci. Předseda vlády ministrovi nevytkne jeho práci, ale jeho mediální výstupy.

Abychom tedy něco změnili (jako že je to podle mě potřeba), je nutné nalít si čistého vína. A chtít. Zatím jsou všichni utápěni v tisících formalitách!

Zatím je pro mnohé řešením zkoušet vše vysvětlit a vysvětlovat. Já se snažím říci, že naopak musíme rychle jednat o skutečných změnách a hledám partnery, kteří to vnímají stejně. Ony změny jinak stejně přijdou, ale v nechtěné a vynucené podobě.

Váš senátor

Zbyněk Linhart