Na koho to svedeme příště?!

Vít Bárta byl ministrem dopravy od 13. 7. 2010 do 21. 4. 2011, tedy velmi krátce. A protože neměl předtím žádné zkušenosti z veřejné správy a fungování poslanecké sněmovny, troufám si tvrdit, že dříve než se rozkoukal, byl z kola venku. Charakterizovaly ho spíše mediální výstupy a proklamace. Jak příznačné, obojí. Nic zásadního nemohl udělat, i když pokazit věci jdou vždy jednoduše a rychle. Jenže lajdácká nekoncepční a zdlouhavá příprava infrastrukturálních staveb, tedy především silnic, dálnic a železničních koridorů, tu byla dávno před Bártou, a zůstává i po něm. A stále se to zdokonaluje! Proto už mi přijde trapné neustálé zdůvodňování, jak za všechen ten chaos a pomalou přípravu výstavby může Bárta.

Vláda si kromě rozdávání dárečků a přijímání dalších a dalších úředníků dala původně za cíl i několik užitečných věcí, např. zjednodušení stavebního a územního řízení a nový zákon o liniových stavbách po vzoru ze západní Evropy. Po třech letech se dozvídáme, že zákon o liniových stavbách nebude. Odpovědní ministři a dokonce i předseda vlády to zdůvodňují tím, že úředníci jednotlivých ministerstev se nechtějí vzdávat svých kompetencí (což platí obecně, dělají ve velkém opak). Já myslel, že od toho máme právě vládu, která, kdyby byla řízena, tak by při precizní práci a snaze musela to blokování úředníků alespoň omezit. A zavelet, jak věci budou. No, nebudou.

Podobně je to s velkou novelou stavebního zákona a předchozími prohlášeními o jakémsi integrovaném povolování. Z toho nezbylo také nic, přece se úředníci nezbaví svých výsad a možnosti stále do všeho mluvit z nejrůznějších možných i nemožných pohledů… a zadávat další a další dokumentace a posudky. Tak zbyla alespoň dílčí novela stavebního zákona, která má zjednodušit povolování některých staveb. Ovšem mám velké obavy, jak to dopadne, když si vzpomenu na první velké „zjednodušování“ stavebního zákona vyhlášené ministrem Paroubkem v roce 2005.

Máme stejný stavební zákon na plot či větší kůlnu, na dálnice či jadernou elektrárnu. K tomu už neuvěřitelně složitý a zdlouhavý proces územního plánování. A zkoumání dopadů na životní prostředí – což je také často fraška. Jsme podle hodnocení OECD, pokud jde o délku povolovacích procesů ve stavebnictví, na 127. (!) místě ze 187 zemí.

Ale zpět k těm infrastrukturálním stavbám. Jak jezdívám občas po Evropě a po světě, tak je mi stále zřejmější, že na rozdíl od jiných, třeba od Poláků, stavíme kousky nových dálnic v parametrech na úrovni minulého století. Propásli jsme nejlepší období a rozfrcali evropské fondy často na tisíce zbytných věcí!

Transsibiřskou magistrálu v Rusku, nejdelší železniční trať na světě, v délce 9288 km, stavěli na přelomu 19. a 20. století celkem 26 let. Na přelomu 20. a 21. století náš stát dálnici D8, v délce 92 km, ani po 31 letech zatím dostavět nezvládl. Tomu říkám pokrok po 100 letech. Nicméně s velkou slávou D8 už prý otevřou v polovině prosince t.r. Tedy pokud jim „neujede“, či jí opět nezavalí okolní svah. Čemuž, bohužel, zatím mnohé nasvědčuje, i když ne hned. Ale sesuv, nesesuv, další miliarda sem tam, protože přeci jenom ve finále je to o zlepšování mediálního obrazu, asi se tedy delegací a úsměvů u stříhání pásek letos dočkáme. Pak při nás stůjte všichni svatí. Bohužel, je to stejné jako u toho Bárty.

Váš senátor

Zbyněk Linhart