MŽP připravilo k budoucímu zacházení s odpady legislativní smaženici, kterou se otrávíme

Česká republika se spolu s ostatními členskými státy EU zavázala, že k roku 2035 bude recyklovat (nikoli jen třídit!) minimálně 65 % veškerého komunálního odpadu (a to s postupným plněním v roce 2025 – 55 %, v roce 2030 – 60 %). Balíček k oběhovému hospodářství, který obsahuje tyto cíle, zveřejnila Evropská komise již v roce 2015. V roce 2018 vešel obsah v platnost.

MŽP tak mělo dlouhé roky na to, aby připravilo domácí legislativu, která tyto závazky uvede do praxe. A roky veškerá upozorňování odbývalo MŽP poukazováním na nově připravovanou legislativu. Místo srozumitelného zákona však z MŽP vypadl neuvěřitelně nestravitelný guláš 4 zákonů na cca 650 stranách, a to bez dalších stovek stránek prováděcích předpisů. Nejen rozsah této navrhované odpadové novely je naprosto neúměrný. Pro široký okruh povinných osob – uživateli zákona bude široké spektrum subjektů, jak ze sféry komunální (obce a města), tak ze sféry průmyslu a služeb – je tato legislativa zcela nesrozumitelná a nepřehledná. Návrh této nové odpadové legislativy je více než 2,5 krát obsáhlejší, než stávající právní úprava. A není to způsobeno množstvím ustanovení z EU, je to opět jen nezkrotná česká byrokracie. Mimo jiné se zde nabízí paralela s komplikovaným stavebním zákonem, jehož důsledkem je dlouhodobý negativní dopad na možnost výstavby (díky tomu u nás máme jedny z nejdelších a nesložitějších schvalovacích procesů staveb na světě). Již v předběžném připomínkovém řízení zástupci svazů, asociací zaměstnavatelů, obcí a měst poukazovali na nesmírnou komplikovanost novely a zcela absentující podporu recyklace. Legislativní rada vlády novelu ještě v září vrátila MŽP celou k přepracování, včetně doplnění analýzy dopadů, s tím, že potřeba úprav je tak rozsáhlá a zákony obsahují takovou sumu nesrovnalosti, že si přepracování vyžádá významnou časovou dotaci. O měsíc později otočila o 180 stupňů a balíček ke schválení navzdory všem výhradám a nedostatkům doporučila. V prosinci Vláda poslala tento „balíček“ do poslanecké sněmovny, která jej začíná projednávat. (Časté, zmatlat něco a rozvrtaný obsáhlý materiál poslat do poslanecké sněmovny…, která při nejlepší vůli mezi 300 dalšími zákony to nemůže dát dohromady).

Tím hlavním problémem novely přesto není ani tak její kritizovaná obsáhlost, nesrozumitelnost a nepřehlednost, jako spíše to, že v ní chybějí reálné nástroje na podporu skutečné recyklace. V návrhu není vůbec nic, čím by reálně své závazky Česká republika mohla naplnit. Spíše naopak. Tato legislativa má potenciál způsobit zhroucení celého stávajícího už tak nefunkčního systému odpadového hospodářství v Česku jako domečku z karet.

Proč je to tak velký problém?

Nejprve si řekněme, jaká je situace nyní. MŽP se neustále a dlouhá léta chlubí tím, jak je Česká republika na evropské špičce v třídění odpadů. Ale nikdy k tomu nedodává to b), že třídění není recyklace. Že tříděním to nekončí, ale začíná. Že končit by to mělo až reálným využitím, produktem z recyklátů, zpracovaným recyklačním průmyslem a uplatnitelným na trhu. A tady je na tom Česká republika hůř, než špatně. Jako „zrecyklované“ nyní vykazujeme i plasty, které jsme ještě před pár lety vozili do Číny, dnes do Malajsie a dalších zemí jihovýchodní Asie, kam je ještě možné naše odpady vyvážet, a kde naše „zrecyklované“ plasty končí v mořích nebo hoří na černých skládkách. Jako „zrecyklované“ vykazujeme v případě obalů také veškeré plasty ze žlutých kontejnerů předaných na třídičku. To je čisté zlo a předstírání. Ze všech obyvateli a firmami vytříděných plastů jdou na recyklaci v podstatě jen PET lahve, které se vyzobávají na třídících linkách. Co zbyde, tedy veškeré ostatní plasty mimo PET lahví, skončí na skládce či spalovně. Odhaduje se, že se to týká až 80 % všech vytříděných plastů (na spalovně končí v lepším případě – spalovny pro vysokou výhřevnost o samostatné plasty totiž moc nestojí. Dokonce se to dělá tak, že se vytříděné plasty znovu zpětně zatřiďují do komunálního odpadu, aby to lépe/ideálně hořelo!). V důsledku pak z ekologického hlediska je tedy dlouhou dobu v zásadě jedno, jestli se plastový odpad odhodí rovnou do černé popelnice spolu s komunálním odpadem, nebo se vytřídí a hodí do kontejneru žlutého. Stejně skončí ten plast tak jako tak nakonec na skládce. Ekonomicky je to dokonce mrhání prostředky, vyšlo by mnohem levněji, kdyby plast šel na skládku či spalovnu rovnou z černého kontejneru. Z lidí a třídění si tady MŽP tak akorát mnoho let dělají legraci.

Současný trh je přecpaný vytříděným odpadem, o který u nás ani ve světě nikdo moc nestojí. Svozové firmy ještě za fungování Číny dostávaly od zpracovatelů a obchodníků s druhotnými surovinami za jednu tunu vytříděného plastu až 3 000 korun. Dnes je situace zcela opačná. Poptávka po vytříděném plastu je téměř nulová. Aby se udal vytříděný plast z obecních žlutých kontejnerů, musí se 3 000 korun za tunu zaplatit tomu, kdo je vůbec ještě schopný a ochotný s plasty nějak (?) dále za tuto cenu pracovat – jak, to je již otázka druhá, viz výše, prostě to nakonec jde na skládku nebo se hledá „odbyt“ v Asii. Trochu podobné to je už i s papírem. I s touto komoditou je trh přesycený, ani po vytříděném papíru není žádná poptávka, zase naopak. A co se pak děje s tím vytříděným papírem? To samé, co s plastem. Skončí na skládce, spalovně nebo někde v cizině. Obce tedy již dnes neplatí jen za ukládání komunálních odpadů na skládkách a za odvážení odpadů do spaloven, obce musí platit i za zajištění odbytu vytříděného odpadu, který jim obyvatelé vytřídí do separovaných kontejnerů. A paradoxní je, že čím více odpadu obyvatelé vytřídí, tím více musí za jeho odbyt obce platit. Pro obce, které nemají vlastní skládky, odpady nejsou žádný byznys, jak se snaží někteří namluvit, naopak, je to černá můra.

Takže už min. dva roky jsme v situaci, kdy jsou na trhu obrovské přebytky druhotných surovin všeho druhu, pro které není uplatnění. Žádná rozumná a odpovídající recyklace neprobíhá, nebo jen ve velmi omezeném množství. Ekonomicky se to nevyplatí, recyklát je na vstupu dražší a není tak bez podpory státu konkurenceschopný. Trh s druhotnými surovinami proto kolabuje a vytříděné odpady místo v recyklačním průmyslu končí na skládce v Čechách nebo třeba v Malajsii. A do toho už nyní těžko udržitelného stavu vstoupí teď MŽP s novelou, kterou chce donutit obce, aby pod hrozbou sankcí začaly ještě více třídit (obce budou muset splnit nastavený cíl pro oddělené soustřeďování recyklovatelných složek až na 65 % resp. 70 %), aniž by ale současně přišla systematická dlouhodobě účinná podpora pro zajištění recyklace tohoto stále se zvyšujícího množství vytříděných odpadů. Vedle toho se bude moci skládkovat jen 10 % komunálního odpadu, kde MŽP navíc zvyšuje skládkovací poplatek z 500 Kč/tunu dnes na 1850 Kč/tunu v roce 2029. Ale bez souběžné podpory recyklace typu daňové zvýhodnění recyklovaných výrobků a recyklátů například cestou DPH; snížením zdanění práce v recyklačním průmyslu nebo závazkem, aby se ve veřejných zakázkách více podporovaly recyklované výrobky apod. MŽP pouze ještě více ztíží pozici měst a obcí. A jen prohloubí mnohaleté předstírání.

Co asi tak nastane? Zvýšený skládkovací poplatek recyklaci samozřejmě nijak nepodpoří, nejspíše však opravdu odkloní odpady od skládek. Ale kam je odkloní? Na skládky černé? Do spaloven? Nezapomeňme, že do spaloven budeme moci směřovat jen 25 % odpadů, když jsme se zavázali k 65% recyklaci (zjednodušeně). Obce tak na i nadále jedné straně budou nuceny zvyšovat vytříděnost komunálního odpadu, na druhé nebudou mít pro tyto nově vytříděné odpady žádné uplatnění, ani nadále nic poptávku po navýšení recyklace stimulovat nebude a do spaloven jej taky nebudou moci směřovat. Co tedy budou obce dělat s tím zvyšujícím se množstvím vytříděného odpadu, který nikdo nebude chtít recyklovat, a který bude neprodejný? A co s tím bude dělat stát, když se k 65% recyklaci zavázal?

Balíček nové odpadové legislativy má tak nejen mizivý potenciál vyřešit problém uplatnění druhotných surovin, nejen nemůže dovést Českou republiku ke splnění výše uvedených závazků, on opravdu může způsobit kolaps českého systému nakládání s odpady. A vše jen přehodí alibisticky na obce! A hlavně zdokonaluje administrativu.

Co ale dělat, když ti, co jsou za celý systém, jeho nastavení a vytvoření legislativy, sledování, kontrolování a další náležitosti odpovědní, když jim dlouhé roky stačí předstírat, jak jsme nejlepší ve třídění a vše je super!

Poslanci a už vůbec ne senátoři v tak složitě sestaveném systému těžko něco zásadního upraví.

Váš senátor

Zbyněk Linhart