Listopad 1989 v listopadu 2016

Vážení spoluobčané,

v listopadu 1989 jsme snad všichni věděli, co nechceme. A velká část tušila, kam naopak musí směřovat naše země. Hroutícímu se systému věřila už jen hrstka tehdejších vyvolených. Do karet nám hrála i mezinárodní situace a naše dlouhotrvající touhy se tak mohly naplnit.

I následně byla shoda na tom, že musíme vytvořit svobodnou společnost – demokratický systém v původním smyslu slova, se soutěží politických stran a svobodnými volbami. A nasměřovat naši zemi zpět do civilizované společnosti vyspělých evropských zemí.

Počátek devadesátých let byl ve znamení rychlé ekonomické transformace a mnoha změn. I na tom byla v zásadě shoda, i když způsoby provedení už vzbuzovaly první rozpory.

Další směřování naší země na Západ mělo dva základní cíle. Vstup do NATO byl nakonec rychlejší, než se původně zdálo – už v roce 1999. Následovalo přibližování a následný vstup do Evropské unie v roce 2004. Tím se zásadní obrat naší země završil.

Nyní, po 27 letech, je Evropská unie jiná, než do které jsme vstupovali. Stejně jako je jiný svět, než byl ještě před pár lety. Zvyšují se bezpečnostní hrozby, roste sociální a příjmová nerovnost a s tím i napětí, obavy a frustrace lidí.

I naše společnost je rozdělená. Zažíváme krizi liberální demokracie, krizi institucí, krizi politiky. Před budováním státu dávají politici přednost budování svého mediálního obrazu, při kterém koncentrují své politické úsilí jen na dobře odvyprávěnou formu, která maskuje prázdné nebo přímo lživé obsahy. Čím zarputileji předstírají a deklarují něco jiného, než co se ve skutečnosti dělá a děje, o to více roste naštvanost lidí.
Toho využívají jiní politici, kteří vsadili na nízký populismus, nenávist, nacionalismu a úderná hesla. Někteří z nich se už posunuli k extrémům, které by ještě před pár lety byly naprosto nemyslitelné, stejně jako jejich submisivní přítulnost k režimům, které s demokracií mají jen málo nebo vůbec nic společného. Stále častěji jsme bezmocnými svědky malosti, politikaření, formalizmu a lži, urážky a přetvářky se stávají normou běžného chování našich veřejných činitelů. Tato „kultura“ se pak přenáší i do společnosti a vztahů mezi lidmi.

Zdá se, že kruh se pomalu uzavírá.

Evidentně nám chybí dlouhodobá vize toho, co dál. Jasný a pozitivní cíl, který by zemi opět sjednotil, a lídři, kteří by věrohodně vedli a povzbuzovali k naplňování smyslu existence našeho státu, Evropy, světa. Chceme něco jinak, chceme změnu, ale na rozdíl od listopadu 1989 nevíme co, s kým a proč.

Ale nechci končit úplně pesimisticky. Navzdory všem uměle vyvolávaným strachům je faktem, že Česká republika zůstává jedním z nejbezpečnějších států na světě. Máme jednu z nejhezčích krajin a netrpíme extrémním počasím, ani nedostatkem zdrojů. Máme mnoho vynikajících jednotlivců i firem, kteří se dokázali prosadit na špici ve světové konkurenci. Stačí už jen snížit počty úředníků a byrokracii, zjednodušit a snížit daně, zefektivnit státní investice, zlepšit infrastrukturu, zdravotnictví, školství a důchodový systém, přestat sekýrovat živnostníky a malé podnikatele, zjednodušit trh a snížit nesmyslné regulace a oprášit hodnoty jako pravda, čest, slušnost, velkorysost a ohleduplnost, a žili bychom v jedné z nejlepších zemí, jaké na světě existují.

Váš senátor

Zbyněk Linhart