Kde bychom bývali mohli být…

Promarnili jsme šance. Úkolem politika není neustále natírat skutečnost na růžovo a sdělovat na všechny strany, jak se máme dobře, jak vše funguje a skvěle běží…

Roky slýcháváme, že se nás příjmová chudoba netýká, že se všichni máme dobře. Ale už nedodávají, že se máme dobře v průměru a především podle těch statistik, které při vypočítávání příjmové chudoby nezahrnují exekuce a strhávání exekučních a insolvenčních srážek. A kolik exekucí máme v ČR – milion? To už je slušné zkreslení… A nejen velká část důchodců, ale i mnozí mladí lidé bez možnosti získat bydlení nebo lidé dlouhodobě přežívající na nízkých mzdách, především v některých regionech, by mohli vládám povyprávět, jak se mají „dobře“, jak vše skvěle funguje, jak se jich chudoba vůbec, ale vůbec netýká…

Přitom bychom se mohli mít opravdu ve větší míře dobře, kdybychom těch posledních 30 let dokázali zacházet s veřejnými financemi tak, jako všechny jiné země okolo nás. Jsme však nepoučitelní a navíc poslední roky spíše horší. I další vláda namísto velkých a skutečných strukturálních investic – za poslední roky se v oblasti investic neděje vůbec nic zásadního – „investuje“ raději do nových a nových úřadů a úředníků…

Podle toho pak také vypadá naše ekonomika a životní úroveň ve srovnání s některými zeměmi. Jde o vývoj. Hrubý národní důchod (HND) je zdrojem financování konečné spotřeby obyvatelstva a vládních institucí a hrubé tvorby fixního kapitálu, tedy investic. Na rozdíl od hrubého domácího produktu (HDP) zobrazuje HND skutečný stav české ekonomiky, protože neobsahuje příjmy a zisky zahraničních investorů, které odtečou v dividendách do zahraničí a v české ekonomice nezůstávají.

Na vývoji HND podle statistik Světové banky je pak vidět, jak životní úroveň Čechů v porovnání s vývojem v sousedních zemích reálně klesá. A nebude to lepší, dokud se nezmění přístup státu k investicím a nezačnou snižovat byrokratické bariéry pro rozvoj českých podniků, samospráv, aktivních lidí. Je to právě dlouhodobě zhoršující se správa věcí veřejných, neschopnost investovat a rostoucí byrokracie, kdy nic už nejde reálně udělat, které nás neúprosně stahují dolů. Ono k tomu ani nepotřebujeme čísla, stačí se dívat kolem sebe, když člověk vyjede někam ven a jen porovnává, jak se věci mění jinde a jak je to zamrzlé u nás…

Nemusel bych nic psát, stačilo by ukázat čísla pro porovnání za posledních více než dvacet let.

Německo


V roce 1995 jsme vůči Německu začínali na 17 %, nejvíce se k výkonu německé ekonomiky přiblížili v roce 2010 (43 %). Od roku 2010 Německo nestíháme, roste rychleji než my, v roce 2016 jsme to „dotáhli“ jen na 40 %. Takhle Německo nikdy, ale opravdu nikdy nedoženeme (řekli byste to v roce 1990?).

Podobně jako u Německa nám to vychází vůči Rakousku. Z 18 % v roce 1995 jsme snižovali jejich náskok na 39 % v roce 2010. Od té doby stagnujeme, v roce 2016 jsme klesli na 38 %. Ani rakouskou ekonomiku nedoháníme, naopak nám zase utíká.

Polsko


Výkon naší ekonomiky proti polské začínal v roce 1995 na 160 %. Po poklesu v devadesátých letech jsme do roku 2005 začali sice zase zvyšovat náskok, kdy jsme vystoupali na úroveň 169 %, ale od té doby se už jen trvale propadáme, a to k současným 139 %. Od roku 2005 se výkon polské ekonomiky a životní úroveň Poláků zvýšily vůči nám o 30 %. Ono je to vidět na té zemi, a třeba při cestách po světě, Poláků je po světě stále více.

Slovensko


U Slovenska jsme se ze 121 % v roce 1995 propadli až ke 104 % v roce 2016. Trend je jasný, Slováci nás brzy předeženou a budou se mít lépe než my.

Rumunsko


Náskok nad Rumunskem jsme v letech 1995 až 1998 zvyšovali z 339 % až na 382 %. Od roku 2000 až dodnes se trvale vůči rumunské ekonomice propadáme a propadáme. Rumuni nás dotáhli už na 186 % v roce 2016.

Litva a Lotyšsko


Ekonomika dvou pobaltských států (Litva, Lotyšsko) po dobu sledování rostla dvakrát rychleji než naše, náš náskok z 235 % (225 %) v roce 1997 stáhli na 119 % (121 %) v roce 2016.

Estonsko


Estonsko během 16 let stáhlo o 53 % náš původní náskok v roce 2000 a dnes se Estonci už mají lépe než my (naše ekonomika byla v roce 2016 už jen na 99 % estonské).
Pobaltské státy ale trpí masivním úbytkem obyvatel!

To nejsou moje čísla, jsou to oficiální statistické údaje.

Jiným slovy, kolem nás to bohatne, my relativně i absolutně vůči sousedům mírně ale přece chudneme. Není to neschopností Čechů jako podnikatelů a zaměstnanců. Je to dlouhodobou a bohužel do dnešních dnů pokračující neschopností spravovat efektivně náš stát.

Všude jinde to nejde také samo a bez chyb, ale u nás dokážeme vymyslet problémy i tam, kde nejsou. Kdybychom měli osvícenou správu země, kde bychom tak bývali mohli i my a naše životní úroveň dnes být… 29 let od „revoluce“. Zatím si ale stále nalháváme.

Váš senátor

Zbyněk Linhart